Moravská národní škola Kroměříž

Výuka na základních školách v českém jazyce je v Kroměříži již přes sto let samozřejmostí, ale nebylo tomu tak vždy. Zvláště v Kroměříži, které bylo dlouho považováno za německy mluvící město a prosazení češtiny do škol a úřadů bylo cílem kroměřížských českých politiků a učitelů po celé dlouhé 19. století. Definitivní řešení přinesl až vznik Československa v roce 1918.
Triviální školy se rozvíjely od konce 18. století, dohled nad nimi měl místní vikář. Obvykle měly tyto školy jednu třídu, jednoho učitele a školní docházka byla povinná od 6 do 12 let, přitom žákům od 9 do 12 let byly poskytovány úlevy zejména v letním období, kdy vypomáhali v hospodářství rodičům. Vyučovalo se denně mimo neděle a středy a soboty odpoledne. Během školního roku bylo několik volných dní, vztahujících se k náboženským svátkům. Triviální škola s vyučovacím českým jazykem byla v Kroměříži na předměstí, kde vyučoval vysloužilý voják. Podmínky pro výuku byly nevhodné, proto byla v roce 1789 postavena nová školní budova nákladem 179 zlatých. Škola byla postavena za Kovářskou branou (dnes Milíčovo náměstí, kde přestavená školní budova stále stojí a je na ní umístěna pamětní deska, připomínající školu i jejího učitele). Nová budova byla přízemní, měla cihelnou podlahu a trámový strop a byla rozdělena na dvě poloviny. V první byla místnost pro třídu s malými okny, dřevěnými lavicemi a skříní na pomůcky. Druhá polovina budovy byla oddělena chodbou a byla určena jako byt učitele. Do školy chodili žáci z předměstí města, tj. Bělidel, Oskole, Novosad a Štěchovic a nebylo výjimkou, že tam docházelo na 400 žáků (podle Vojty Náprstka, který navštívil Kroměříž v roce 1847 a do České včely napsal článek o poměrech v Kroměříži). Prvním učitelem na této škole byl Josef Konrath, který byl také hudebníkem, skladatelem a od roku 1812 i „regenschorim“ kůru kostela Panny Marie. Když v prosinci 1835 zemřel, vedení města nejevilo velký zájem obsadit uvolněné místo, ale po intervenci děkana Schindlera z kostela P. Marie byl vypsán požadavek na nového učitele. Z několika zájemců byl vybrán František Mirovít Lorenc, rodák z Vlkoše, kde se v roce 1800 narodil. Jeho otec byl rovněž učitelem a podporoval synův zájem o toto povolání. Po studiu v Olomouci učil v rodném Vlkoši a rád přijal nabídku učit v Kroměříži, kam se v roce 1836 odstěhoval i se dvěma dcerami do bytu s kuchyní, jedním pokojem a dvorkem s malou zahrádkou. Lorenc byl také nadšený hudebník, jehož skladby jsou dodnes uloženy v hudebním archivu kostela P. Marie; komponoval také písně, které zpíval jeho žákovský sbor i sbor již bývalých žáků jeho školy při různých příležitostech. Učil i soukromě hru na hudební nástroje. Ve škole se denně zpívalo a večer „muzicírovalo“. K oblíbeným rodinným zálibám patřila turistika a karetní hry. Lorenc měl šest dětí, z prvního manželství dcery Annu a Antonii, z druhého pak dceru Aurelii, syny Ferdinanda, Viktora a Ladislava. Přátelství pojilo Lorence a jeho rodinu s rusavským evangel. farářem Danielem Slobodou a jeho rodinou. Často se rodiny navštěvovaly, spolu pak chodily na Hostýn a to vše pěšky z Kroměříže a z Rusavy a zpět. Přátelské vztahy udržoval např. také se záhlinickým starostou, poslancem Františkem Skopalíkem. Lorenc byl člověk moudrý, skromný a oblíbený; u Lorenců se scházela často společnost národních buditelů, učitelů i studentů nejen kroměřížského piaristického gymnázia. Významnou roli sehrál Lorenc v době konání Ústavodárného říšského sněmu v Kroměříži na podzim 1848, kdy se podílel na organizování volného času českých a ostatních slovanských poslanců – Tyla, Havlíčka, Palackého, Riegra a řady dalších. Lorenc patřil k první generaci moravských národních buditelů -učitelů, kteří nezištně šířili český jazyk, pořádali různá setkání, zábavy, půjčovali české knihy a noviny. Velké úcty a respektu požíval jako učitel, jeho žáci dosahovali velmi dobrých výsledků. F. M. Lorenc se netěšil dobrému zdraví a velkou část života se potýkal s tuberkulózou, na kterou zemřela i jeho první žena. Když v květnu 1863 zemřel, stal se jeho pohřeb velkou manifestací české kroměřížské společnosti; po prvé na jeho pohřbu veřejně vystoupil pěvecký sbor Moravan. Když byl v roce 1936 rušen starý kroměřížský hřbitov (dnes Bezručův park) bylo rozhodnuto slavnostně přenést ostatky F. M. Lorence do čestného hrobu na nový hřbitov, kde pískovcový pomník nechalo vytesat město Kroměříž. V roce 1963 byla odhalena pamětní deska pokrokového učitele, národního buditele F. M. Lorence, a to na budově bývalé školy, kde žil a působil.

Nástupci F. M. Lorence na předměstské české škole se stali učitelé Mikuláš Rosík a Antonín Slezák, neboť škola byla rozšířena na dvoutřídní. Ale školní budova byla prodána v listopadu 1863 a třídy přestěhovány do nevhodných prostor. Proto byli hoši převedeni na německou obecnou školu a všechna děvčata pak navštěvovala německou dívčí školu u kostela P. Marie. Řídící učitel M. Rosík byl propuštěn. Tak skončila pohnutá historie předměstské „moravské“ školy, kde se vyučovalo česky a kam chodily až čtyři stovky dětí z kroměřížských předměstí. I když škola byla zrušena, přesto na jejích „základech„ pak bylo vybudováno kroměřížské české základní školství, ale to jej již další kapitola bohatých dějin kroměřížských škol.